Nevěděné popisuji dějem a zkoumám energii, vědomé sleduji a nechám probíhat. K použití jmenuji podstatným jménem a dělám z toho věc. Podstatným jménem odeberu energii, děj a udělám z toho věc k použití. Která poslouží. Podstatným jménem, vyřčením toho, vstupuju do naivity mysli její obrazů. Přestávám vnímat, ale naopak, otočím pozornost a děj je pro mě věcí. Mysl vidí děj jako věc. Která skrze prozkoumání lze použít. Úmyslně lze použít, bez ohledu na to, v jakém prostředí se nacházím a jak můj úmysl ovlivní toto prostředí. Je na mě, jak použiju pozornost. Systém mě nutí používat věci. Spotřebovávat. Ukládat do věcí jistoty. Vyslovením podstatného jména zakrývám opravdovost skutečného. Vyslovením podstatného jména zruším děj. Přestože k němu dochází. Zastavím život, který v tom probíhá a udělám z toho spotřební věc. Proto někteří nevyslovují podstatná jména, nezabijí to, o čem se baví. Neudělají z toho věc, ale popisují děj, opisují energii a pozorují ten děj, jak probíhá. Zakrýváním tvoříme systém, tvoříme své odtržení. Hysterickou ženu, můžu nazvat „krávou“ anebo vnímat děj, který ji vede k této reakci, energii, která se v ni odehrává. Chybějící láska, projev síly energie k rozmnožení. Touha po pozornosti a snaha zaujmout. A to vše v kontextu uvězněných traumat v sobě. Kouzelná bytost. Anebo věc, obyčejná „kráva“. Zakrýváním se chceme odlišit od bytí. Mysl touží být víc než bytí, ale neumí toho dosáhnout. Život je bytí a lze v něm pokračovat v bytí a prostředí stvořeném Sluncem. Mysl umí vymyslet spotřebu energie, beze smyslu. Jen aby to uspokojovalo mysl. Život má vždy smysl. Systém mysl má výhodu a spotřebu energie pro emoční uspokojení. Opravdový, neskrývaní nejsme manipulovatelní. Nejde nám vsunout myšlenka, že jsme někým jiným, než opravdu jsme. Nejde přistoupit na hru systému, pokud to budeš hrát, budeš víc než ostatní, ale za to musíš i ty vyžadovat hodnoty zakrývání, manipulace, hry. Za to ti systém garantuje výhody. Na úkor ostatních. Na úkor prostředí. Však oni („věci“) to zvládnou. Pokud připustím to, že moje mysl toho spoustu neví, a to je tu v tento okamžik se mnou, pak pojmenováním podstatným jménem toho nevěděného si beru možnost to objevit. Už nikdy neobjevím tu energii, z čeho je tvořena a co v prostředí tvoří, v jakých souvislostech. Stane se z toho podstatné jméno bez kontextu a vztahu k prostředí. Pojmenovávání podstatnými jmény si beru možnost nevěděného a utvrzuji se v tom, že vše vím. Že to umím pojmenovat. Aniž bych to opravdu pochopil, došel k uvědomění, co je to za energii. Přestávám vidět jako dítě. To není dětská naivita. To je opravdovost života. Rozumět mysli mezi řádky je manipulace. Pojmenování podstatným jménem odsuzuje k hodnotě „věci“.

Dřív nebo později to musí přijít. Energie tvoří vědomí. Energie s hmotou tvoří bytí. Duše vstupuje do těla, aby skrze hmotu dostala rozměr. Mysl nám umožňuje se vydělit z prostředí, opustit přítomnost bytí tady a teď. Smrt umožňuje okamžik absolutního uvolnění. To vše nám umožňuje zrození se v těle člověka s rozvinutou myslí. S možností rozšiřovat vědomí skrze poznání. Vše se potkává v jednom těle, během fyzického života. A vše musí mít smysl. Co tedy je třeba, fyzické tělo a aby mohlo být fyzické tělo, musí se zrodit a posunout tam, kde i potomek se dokáže o sebe postarat. To jsou dva úkoly, které skrze smysl po nás požaduje naše duše. Protože jsme si postupem času rozvinuly mysl a její kapacitu, přizpůsobováním a hledáním výhodnějšího řešení na nastalou situaci, vzniklo i poměrně dlouhé období potřeby potomků do fáze zralosti a pokračování v systému. Mysl stvořila systém, který dává jistoty, aby naši potomci měli bezpečný čas a ochranu k jejich rozvoji k osamostatnění. Systém je stvořen myslí a tak i my v období plnění prvních dvou úkolů jsme plně pozorností v mysli. Nepochybujeme o tom, že to, co činíme, je správně. Střih, člověk je starší, s odžitými prvními úkoly nabízí duši prožít absolutní uvolnění. K uvolnění dojde skrze vědomí, nabrané zkušenosti, které umí vyhodnotit. Vědomou zkušeností by měl sloužit mladým, kteří jsou plně v mysli, aby nepáchali odtrženi od prostředí nesmyslnosti na sobě a právě na prostředí. Moudrý, hledá cestu k úspoře energie. Přemýšlí, proč je nucen vydávat energii. Jedno jsou zamotanosti systému, kdy mysl jiných nás chytne třeba v hypotéce, ale pak jsou tu vlastní traumata, které vznikla s rozvojem mysli a jejím uchopováním opravdovosti. A duše tlačí na uvolnění, rozpuštění energie, tak aby nic už nemusel. Aby v okamžik smrti nebyl zatížen potřebou uvolnění v emoci. Aby mohl prožít okamžik smrti vědomě s tím, že už nikdy nic v tomto těle nemusí. I to je smysl života, ale druhé fáze. A ti ze třetího úkolu nemůžou říkat těm v mysli v druhém úkolu, že je strašné, jak oni žijí. Radit jim. Ti v prvních úkolech nechtějí pochybovat a být znejišťováni, že to dělají špatně. Mají být těmi staršími jen potají, jemně usměrňováni.

Vážíme a soudíme skrze mysl. Sami, odtrženi. Vážíme a soudíme jiné, odtrženi od opravdovosti. Vytýkáme jim to a ono, ale jací jsme sami v opravdovosti a úmyslu. Mluvíme o laskavé přírodě, milosrdném osudu a dobrotivém Bohu, lidské duši.  Popisujeme to, co se děje a snažíme se vysvětlit svou pravdu o tom, jak děj probíhá. Svou myslí. Každý, kdo má úmysl, nadstavbu a uchopení bytí, zajištění. Kam ale jdeme, chyceni v mysli o představě své pravdy? Dosažení představy znamená pro naši mysl věčný klid. Věčné nebe. Bavíme se o tom mezi sebou, všichni, v rodině. I staří říkají, co bychom měli, abychom byli šťastni. Kudy myslíme, že projdeme životem? I když nás v mysli utěšuje emoce ze splněného úkolu. Vydělal jsem. Mám na chvíli navíc. Strojovost a kde je poetika okamžiku. Pocit života. Co umí ti lidé? Těšit se na výkon. Uspokojit strach. Hledáme život jen v tom systému. Pomocí mysli. Vidíme život jen v systému, bytí je obtížné pro nás vidět.  Kde je opravdovost bytí, co nakonec žena uzná jako lepší před opravdovostí. Vyvrcholí to v ten typ ironie, který poukazuje na zjevnou úmyslnost, blbost stát si za hodnotou mysli. Klece jsou přece pro „němé tváře“. Vztah viděný myslí. Systém nabízí obraz svobody, alespoň snahy o svobodu projevu, možná, ale korektně, nikoho se nedotknout. A můžeme také volit. Odevzdat svůj hlas. Jsme svobodní, můžete zvolit toho, kdo za vás bude rozhodovat. Ne my sami, o našem strachu, o tom, jak reagujeme na vnitřní bolest. Máme normy a principy, jak se chovat a když né, tak zákony a nejhorší věznění. Nezvládneme napětí energie bolesti, máme možnost nápravy. Místo toho chceme být někomu koulí u nohy, aby nám rozptýlil bolest, strach. Ještě v tomto životě. Systém. Slánský, co pociťoval v okamžiku usazení oprátky, budovatel systému, přesvědčený o pravdě a hlavně o právu tu pravdu prosadit. Bojujeme myslí za svůj obraz a doufáme v přesvědčení, že nás se to týkat nebude. Existuje přeci spravedlnost. Alespoň v mysli. Světská. Zákony a v těch se chceme vidět přeci rovni.

Pokud se nám v životě střetává cykličnost bytí a linearita mysli, kdy obojí se vzájemně potřebuje, pak na časové ose začínáme v bytí, cykličnosti a postupně se učíme myslet. Mimo jiné proto, abychom byli schopni naplnit oba dva první úkoly života. Mysl vidí život jako vymezený úsek, začátek, který si mysl přebírá jako zrození, byť v tom okamžiku není ještě přítomná a konec, což je smrt a též by neměla být přítomná. Pokud se člověku podaří v rámci třetího úkolu uvolnit z traumat a osvobodit. Atribut mysli je, že její pozornost není v přítomnosti, připravuje se na budoucnost a žije z minulosti. Druhým rozměrem mysli je, že nemá hranice. V hodnotovém systému je nekonečná a skrze princip výhodnosti mysl dokáže dojít až k úplným zvěrstvům, které nejsou slučitelné se životem. Hlavní role mysli v našem životě by měl být zejména v období rozmnožení. V tomto období se skrze emoce projevuje ego, myslíme odtržení od prostředí a energie kosmu na sebe a zejména na naše potomky. Na to, abychom je udrželi při životě v systému. Energie tak prosazuje u nás vše pro naše potomstvo. Mysl stvořila systém do té složitosti, že skrze zachování potomků jsme pozornosti zejména v mysli. To, co by v období rozmnožení mělo korigovat mysl, abychom skrze ego a nekonečnost mysli neujeli, jsou lidé v našem okolí, zejména ti staří už ve třetím úkolu, kteří opouštějí linearitu mysli a přechází k cirkulárnímu životu, vědomí. Oni sami se skrze převyprávění příběhů udržují v bdělosti k cíli, kam cítí, že směřují a zároveň svými postoji, nadhledem, příběhy, dávají morální hranice těm mladším, kteří jsou pevně uvěznění v linearitě fyzického těla. V mysli. Tedy stařešinové, se zkušeností a nadhledem vědomí, skrze povídky a pohádky, příběhy dávají naši mysli morální rozměr tak, aby když nevnímáme prostředí i tak nevytvářeli negativní energii svými činy, naší duši.  Ve společnosti, v prostředí to bývá někdo, kdo umí a vnímá energii, opravdovost, který svým postojem nabádá k aktům života, tvoření, které směřují pozornost od negativních činů na prostředí a okolí. Průvodce po energii je ten, kdo je vědomě osvobozen z vazeb energie, zůstává v nadhledu, vnímá plynutí energie a dělá lidem kolem sebe průvodce jejich smyslového bytí.  Může k tomu použít „vařenou nudli“, která mysl zaujme a ta skrze své představy ve strachu z potrestání „špatných“ činů, v jasnosti, jak by to mělo být, tvoří a naplňuje život v daném prostředí. Průvodce energií sleduje z povzdálí, nevytváří nátlak, nechává prostor k životu, ale nedovolí člověku v mysli poškodit sebe, ani prostředí vydáváním své energie skrze mysl, proti plynutí energie prostředí a kosmu. Mysl je součástí života, kterou v mysli ovládá víra v obraz rozměru života, který si mysl v daný okamžik není schopná si uvědomit. Mysl nevnímá cykličnost duše. Duchovní průvodce dává mysli v příbězích rozměr o opravdovosti života, o přítomném okamžiku, tak jak si ho mysl představuje mimo tady a teď. Příběhy v dávných časech, za sedmero horami a sedmero řekami. V těchto příbězích je skryta forma energie smyslu života, jako ideálu, hledání cesty k němu, něco za něco, hlouposti mysli a vytváří v mysli obraz výhodnosti, příběh následovat. Když se budeš těmito pokyny řídit, dojdeš do ráje, dostaneš princeznu atd, ale nezničíš to, co je kolem tebe přítomné a ty to v daná okamžik v mysli nevnímáš. Tyto příběhy ale nejsou zábavou, úlevou a útěkem, mají hloubku poslání, jsou stvořeny vědomím a zkušeností a snaží se dát hranice strachu, jasnosti a moci. Podružným úkolem, smyslem, těch starších, kteří už kráčí ke třetímu úkolu ve svém životě, je dávat rozměr těm, co jsou v běhu prvních dvou úkolů, povídat a upoutat jejich mysl skrze moudré příběhy s poselstvím, odkazujícím na energii a prostředí. Takové příběhy je schopen dávat člověk, který dokáže být v nadhledu. Člověk mstivý a používající resentiment, jako úlevu, protože sám se nebyl schopen vymanit z útrob svých bolestí, toho není schopen. Bude mít sebe jako ústřední pozornost, nikoli prostředí, energii a tvoření. Víra tvoří podstatnou součást života v období linearity mysli. I když žijeme linearitu fyzického těla, rozmnožení, stále dokážeme cítit cykličnost duše, ve snech. Zejména v noci, v usebrání, v meditaci, ve vzpomínkách. V těch chvílích, kde jsme mimo mysl, a to jsou ochranné mechanizmy, které sami nás vedou zpět k opravdovosti. S tím příběhem si ve své mysli máme dojít ke svému „šamanovi“. Abychom toto uměli vstřebat, on nám vytvoří to, v co pak věříme a vytváříme si obrazy a poselství, ve kterých je skryta ta opravdovost. Opravdovost se nedá číst lineárně. Víra jako taková je systém, stvořena myslí, obraz, ve kterém nevnímáme opravdově tok a principy kosmické energie. Je to potřeba mysli vysvětlit si opravdovost a cykličnosti duše.

Věda je produkt mysli, věda nikdy nedokáže sama o sobě vysvětlit opravdovost života a cykličnosti duše. Je to tím, že pro vědu jsou uchopitelné jen ty podněty, které jsou prokazatelné, pro mysl uvěřitelné a které v systému dokáží udržet pozornost. V systému se na tuto činnost najdou peníze, protože nově vymyšlená věc bude generovat další peníze. Uvěřitelnost je esence mysli, kdy mysl zaměňuje uvěřitelnost za opravdovost. Skrze uvěřitelnost jsme schopni manipulovat mysl a vést mysl tam kam třeba i chceme. Tam, kde se v „prostředí“ systému nalezne dostatek energie. Systém generuje jen to, co přinese zpět dost peněz, to, co tvoří systém. Uvěřitelnost je tzv „vařená nudle“, pro obraz viděného naší myslí. Na uvěřitelnosti si naše mysl staví základy svého vysvětlení děje a tomu pak věří, aniž by cítila opravdovost. V emocích, zážitcích, vtažení do hry je opravdovost přehlušena. Naše chování mimo bytí, je promítání našich vnitřních bolestí, které si neseme ve fyzickém těle (skrze to, jak vypadáme, jak mluvíme, k čemu se vyjadřujeme) – tedy, jak vidíme svět (jak naše mysl interpretuje obrazy o světě) a kým ve svém světě (představě) mysli jsme. Mysl kompenzuje nevysvětlitelné skrze víru, vysvětlováním si svých činů a vytvářením berliček, což používáme jednak k tomu, abychom si vysvětlili, jak svět funguje, a byli schopni fungovat v systému a jednak k tomu, abychom omluvili své konání sami před sebou a vůči prostředí. Pokud se uvěřitelnost odklání od opravdovosti plynutí kosmické energie a my lpíme na uvěřitelnosti, směřujeme tam svojí energií, pak dotujeme naší „pravdu“ proti energii kosmu, opravdovosti. Dojde tak postupně k vysílení, vyčerpání naší energie. Jsme odpojeni od prostředí kosmu od všudypřítomné energie a vše dotujeme svou energií, nashromážděnou v těle. Vysilujeme se obhajobou své pravdy. Oproti kosmu jsme zřetelně menší energetický zdroj a vyčerpání vede k onemocnění, nemůžou dostatečně fungovat naše vnitřní procesy. K tomu se váže i pohled duše, kdy nedochází-li k naplnění tvůrčího potenciálu duše, duše se rozhodne sama odejít z fyzického těla. Pro duši jsou smyslem jen tři úkoly fyzického těla.  Duše vydává varovné signály skrze nemoci. Víra je mechanizmus systému, skrze který má být naše mysl udržena v přijatelných kolejích vůči životu, protože v období mysli tvoříme fyzická těla, potomky. Víra se snaží udržet mysl na uzdě.  I víra může být zneužita myslí, myslí těch, kteří sami ve vědomí neobjevili opravdovost energie kosmu. Využijí chyceni ve vnitřních bolestech svého smyslového světa víru k tomu, aby to pro jejich mysl bylo výhodnější skrze pravidla víry. Pravidla, která ve skutečnosti měli krotit mysl jednotlivce v jeho smyslovém světě např. desatero přikázání, k tomu, aby ovládala skrze strach

mysl člověka. Strach z božího trestu. Skutečný průvodce energií opravdovosti v prostředí nikdy nezneužije víru, netouží po ovládnutí člověka, zotročení k tomu, aby skrze výhodnost upřednostňoval sebe před celkem, aby jen někomu tvořil bohatství. Jeho povinností je jen ukrotit mysl těch, o které se stará, aby nebyli schopni nevědomě páchat negativní konsekvence a energetické uzly na sobě a vůči prostředí. Protože není ničím pevně dáno, jak obdobím linearity fyzického těla projdeme a jak budeme život vidět, je jen na nás, jaký svět v té chvíli žijeme, kam směřujeme pozornost ať cíleně, nebo pod tlakem vnitřní bolesti. Jsme tím, co si myslíme a představujeme si (v mysli a představě o sobě, jinak jsme stále jedinečnou osobností se srdcem a duší), to je výpověď o tom, jak používáme energii. Skrze pozornost v mysli. Vidíme svět takový, jaký jsme se ho naučili vidět skrze naše předky, jejich příběhy, příklady a nadhled, to, co jsem se od nich naučili jako nutné, abychom v prostředí – a pro nás už prostředí systému přežili a rozmnožili se. Představa o tom, kým jsme může být z pohledu výhodnosti mysli klidně utrápená, bolestná anebo i třeba hedonistická, záleží, co jsme přejali jako výhodné a okoukané. Rodiče se rozmnožili a dělali to takto. Tak, když to budu dělat také, zajistí mi to též rozmnožení. Odhlédneme od toho, že bytí je v interakci a umí se adaptovat na změny. Mysl chce naopak stabilní systém, což ve vesmíru není možné a k adaptaci na změnu musí dojít vymyšleným řešením. Žití života není žádná odměna, ani trest. Je to jen důsledek předávaných hodnot z pokolení a používání naší pozornosti. V korigování mysli hrají podstatnou úlohu ti, co již plní svůj třetí úkol. Svým postojem, nadhledem, zkušeností můžou ovlivňovat ty, co jsou v mysli, pokud oni sami nejsou zatíženi pnutím vnitřní bolesti a nemusí se z ní i ve stáří stále uvolňovat a svým postojem vytváří obraz hodnot, které okoukávají mladí. To, co se zdá býti podstatné, je přechod z linearity fyzického těla, v cykličnost duše. Skrze osvobození se vzdáváme svých hodnot a pohledu na svět, ve kterém jsme přiváděli potomky na svět. V tuto chvíli opouštíme naše vidění světa, berličku, skrze kterou jsme budovali svou osobnost, vidění, o kterém třeba tvrdíme, že náš život je utrápený. Duše nás nutí dojít k pochopení plynutí energie, opravdovosti, získání nadhledu a osvobození. V ten moment, ustupující mysl umožní uvědomovat si „kým jsem“. Moment, který opět mysl dokáže využít k možnosti „rozvoje“ osobnosti. Objevit v sobě skrytou ženu, muže, cokoli. Přitom je to moment, který jen říká, čeho se máme pustit.  Duše nás nabádá mimo jiné, že již nebudu tvořit bez vědomého rozhodnutí to, co nechci. Vnímat prostředí, energii, to, od čeho jsem byl v průběhu plnění prvních dvou úkolů odtržen.  Mimo jiné to znamená, že nejsem vtažen do hry emocí a klidně zůstanu jen pozorovatelem. Objevuji to, čeho jsem vlastně schopen. To samé je, i když se někomu zdánlivě v životě daří, tedy ve smyslu světských hodnot. Stejně i takový člověk nedochází k vnitřnímu naplnění smyslu a duše ho nutí projít transformací skrze odevzdání svých berliček (potřeby vydělat dost peněz jako potlačení a úleva od vnitřní bolesti) smyslových hodnot a prožít třetí úkol. Protože jsme společenští tvorové, tak by náš prostor měl nabízet i “šamana“, duchovního průvodce, který má schopnost vidět opravdovost, život, energii tak, jak plyne, kdykoli během svého života. Tedy cestovat svou pozorností mezi bytím, myslí a vědomím a dokáže být v nadhledu. Osvobozen od vnitřní bolesti. On je tím, kdo vědomě užívá energie, umí ji číst a nikdy energii nezneužije k úlevě od svých strachů, v jasnosti, nebo k projevení své moci, ale naopak tyto děje ve svém životě pozoruje, zkoumá. On sám je si vědom, že se i on musí osvobodit od svým bolestí, ale jeho vnitřní bolesti ho nedonutí jednat úmyslně.  Skrze důvěru a svou opravdovost taková bytost dokáže použít „vařené nudle“ pro mysl ostatních a tím i vést ty, o které se stará.

Život se žije na úrovni fyzického těla, tedy linearity. Tělo potřebuje duši, aby mohla cítit a prožívat a samozřejmě odžila život, uvolnila se v okamžiku smrti. Bytí vnímá energii prostředí, kam se narodí a zároveň v okamžiku rozvoje mysli, skrze zpracování energie, mysl vytvoří reakci na podmět tak těžký, že vytvoří v těle trauma. Energie traumatu je energie zastavená v těle skrze tělesný projev a naše mysl si na základě takto uzavřené energie vytvoří obraz o své realitě, pravdě. Situace s energií, která měla mnou projít bez následku, zůstane ve mně uzavřená. Zároveň mysl zaujme postoj, že na stejný či podobný podmět donutí tělo reagovat stejně. Obranným mechanismem emoce.  Trauma nás drží ve hře. Zafixovanou energii v traumatu, lze časem uvolnit, osvobodit. To dokážeme až postupným uvolněním mysli a přechodem ke třetímu úkolu. Pokud trauma společně s neustálou interakcí v prostředí není tak toxické, že nás donutí skrze nemoc k uvolnění traumatu dříve.  Trauma může být ukryto anebo jsem s ním v kontaktu denně a pak působí toxicky.  K uvolnění traumatu je zapotřebí osobní síly a naší vlastní energie.  A výdeje energie se bojíme. Máme strach, že o něco přicházíme a přijdeme. Že přijdeme o to, kým jsme, o vybudované hodnoty a statky. Mimo jiné nežijeme život, ale systém. Pro naši mysl je to bolestivý obraz, který nám brání utkat se s vlastními bolestmi. Mysl nás od toho odrazuje a hledá výmluvy, proč to vydržet, ještě to nedělat. Radši skrze víru a její vysvětlení v mysli, si vytvoříme berličku, trauma akceptujeme do vlastního života a postavíme na těchto traumatech vlastní existenci. To jde do okamžiku, pokud to pro život není příliš toxické. Zároveň tím tvoříme okamžiky, kdy skrze emoci si v mysli „uvědomujeme“, že žijeme. Je to jen pocit emoce, chemie. Jsme vtaženi do hry skrze emoce a naše reakce nebývají v souladu s energií kosmu, s opravdovostí. My si v mysli na základě emocí myslíme, že žijeme. Proti tomu je nadhled vědomí, máme porozumění s tím, co vidíme, že se odehrává, jak je s energií nakládáno, co jiní jednotlivci činí v tíze své bolesti proti energii opravdovosti. Nadhledem nám dává možnost soucitu a láskyplnosti a porozumění, protože rozumíme plynutí jak energie kosmu, tak energii, kterou tvoří mysl skrze bolest. Propojením žití, tedy smyslového života se soucitem a láskyplností nadhledu, skrze kroky osvobození duše vzniká vědomé bytí.

Mysl neustále pozoruje a hledá, co je pro nás výhodnější, často nás odvede od života, „těžkosti“, kterou máme zvládnout a být posíleni a nabídne nám výhodnější alternativu. Například pokud se skrze emoci aktivuje ego a my v emoci (obranný mechanizmus k přežití) hledáme cokoli výhodnější pro nás, odpojeni od okolí. Svou energií a pozornosti tvoříme zvýhodněné a zároveň ty oloupené o energii. Energii věnujeme úniku před životem. Nic z toho, co tvoříme myslí se neděje v souladu s energií kosmu, opravdovostí, ta plyne i přesto, že nám se v naší mysli zdá, že končí svět. Pokud máme v našem fyzickém těle zafixována traumata, tedy neodžitou, uzavřenou energii, která námi neproplula, pak v každý moment, kdy se jakýkoli podmět „dotkne“ tohoto energetického uzlu, znovu se v nás spouští skrze emoce mysli (strach, jasnost a moc). Odtrženi od bytí a soustředěni se na sebe hledáme výhodnější řešení v mysli na tuto situaci. I samotné bádání, vymýšlení je jen úleva nashromážděné energie. Důsledkem jsou výmysly posilující systém. Toto můžeme dělat myslí do té doby, dokud nám prostředí umožňuje a poskytuje dostatek energie k uplatňování principu výhodnosti. Jelikož je na naší planetě uloženo dostatečné množství energie, a náš život kratší vůči využití těchto zdrojů energie, zdá se nám, že dokážeme postavit a živit systém mimo zdroj energie opravdovosti. Mimo závislost na Slunci.  Je na nás, jak použijeme pozornost a pokud neodžijeme svá traumata vědomě, máme stále okolo sebe energetický dostatek a můžeme neustále uplatňovat princip výhodnosti mysli, na úkor prostředí, skrze vyčerpávání prostředí. Energie kosmu tvoří bytí, tedy život, lásku, soucit a sounáležitost. Láskyplnost. Neustálé plynutí energie, kdy je jí pro život dostatek, nebo alespoň více než nabízí zdroje uzavřené energie na Zemi.  Stejné je tomu i v našem těle, kdy buňky jsou samostatné živé entity, které kooperují skrze princip bytí (láskyplnost, sounáležitost). V momentu, kdy dojde i u buněk k projevu „mysli“ - strachu o život, odpojí se od sounáležitosti mezi sebou, přestanou tvořit bytí, život a začnou se zvýhodňovat oproti ostatním, vznikne princip rakoviny. Na úkor ostatních, pro svou výhodu, vyčerpávají prostředí a snaží se zadržovat energii, oproti principu života. Buňky začnou myslet, myslet jen na sebe, v emoci a strachu o život. Takto odpojeny od sounáležitosti to dělají tyto buňky až se organizmus (jejich prostředí) vyčerpá. Lidské tělo jako zdroj energie je méně bohaté a vyčerpá se podstatně rychleji. V tuto chvíli, je skrze mysl odpojena bytost od prostředí. Má uzavřené srdce a nečerpá energii prostředí. Zároveň skrze podněty mysli jsou stresovány buňky do té míry, že i ony se odpojí od ostatních a začnou jen myslet na sebe.  Přitom je to jen dobrý úmysl naší mysli nabízející výhodnější řešení. Odžití traumat, uvolnění energie, propojení se s prostředím vede skrze uvědomění, vědomé rozhodnutí a pochopení, co je mé trauma. Získáním vůči němu nadhledu, kdy nejsem již v té hře o život a energie může opět proudit. Tvořit bytí – lásku, soucit, pomoc. Naše tělo demonstruje naše traumata, a tedy energetické uzle jsou patrné v postavení našeho těla a tím, jakou protiváhu této uzavřené energii stavíme. Jak ji vyvažujeme. Naše tělo neustále vnímá prostředí, ve kterém se nacházíme a projevuje tedy střet bytí a našich traumat kompenzovaných naší myslí.

Touží dělat revoluci, je v tom věku. Chycen opilostí svých představ, přemýšlí, proč se všichni chovají tak připosraně. Nikdo tu neumí říct pravdu. Uhýbají zrakem, dělají, že není vidět to, co nechtějí, a hlavně pořád tvrdí, že všichni okolo podvádějí, kradou, ale co dělají oni sami? Lezou si navzájem do zadku. Aby měli jistotu. Sedí a představuje si, že určitě jeho duše chce po něm, aby už konečně řekl všem okolo, co je špatně. Cítí se výjimečný. On jediný to ví. Ti straší, vynucující si úctu, už nehodlá poslouchat. K čemu, co dokázali. Nevědí, co se životem. Cítí, že teď chce žít a ukázat všem, co je život naplno. Staří jen sedí a vzpomínají a kecají. Jaký byli, co jsou teď. Čekající ve strachu na smrt. Ode dneška to bude dělat jinak, po mém a my, noví budeme ukazovat jak. A bude vše. Jen v noci ten nesrozumitelný sen. Přes den mám pocit, že dělám správnou věc, ale ve snech mám děsivý pocit ze svých činů. Co to je? Ten zmatek myslím si, že cítím, co dělám a myslím, že vím, co chtějí duše a rozumím tomu. Tak vám to chci říct. Ale ty šílené sny. Neumím se uklidnit. Každý den prožívám euforii v představách, jak změním svět. Ale se sny si zajdu k doktorovi, pro prášky na uklidnění.

….a tak se děje, že myšlení mladých není v souladu s myšlením starších. A lpění starých na hodnotách mysli rozbilo přirozené rozdělení energie lidského života a duše. Mladí jsou regulováni starými, kteří lpí na věcech, které mají dávno pustit. A vynucují si to po mladých, kteří toto mají dělat kvůli zabezpečení potomků. A staří neodžívají třetí úkol. Duše nechce nic dokázat, jen chce naplnit život smyslem. A smysl nenabízí mysl. Ta nabízí cíle, které chce mysl dosáhnout. Splnitelné cíle. A po splnění další cíle. Smysl lze naplnit, životem, ale ne dosáhnout, koupit.

Život je postavený na energii a ta se nachází v kosmu, přichází zejména Slunce, skrze záření, světlo. Poměrně přímým proudem, který má v tomto dopadu velkou sílu, je to silný vektor. Díky podmínkám na planetě Zemi a zeleným rostlinám, tento silný proud je rozmělňován a rozdroben na nekonečno slabých a jemných, příjemných, pro nás zářících a láskyplných sil. Takto nám rostliny, pomocí zejména vody, vytváří prostředí k životu, které vzniká rozbitím silného proudu záření. Zároveň rostliny vytváří zásoby energie, zdroje, kde je tato energie uložena proto, aby mohl život pokračovat. Rostliny umí zachytit to záření, které můžeme nazvat světlem, láskou, božstvím… I zde je patrná dualita. Pokud shromažďujeme energii v principu života (láskyplnost) v souladu s plynutím energie kosmu a v bytí, je to akceptováno jako požehnaný život, je to opravdovost. Pokud zadržujeme energii s úmyslem, ze strachu, zajistit se proti ostatním, neakceptujíce život, bez pocitu sounáležitost, pak je to mysl. Zadržování energie vede k nesouladu s opravdovostí, nemocem a nashromážděná energie se stává živnou půdou pro jiné organizmy. Ty nás nevidí jako život, ale živné pole. Mysl jako nástroj, vygenerovaný našim tělem jako důsledek přizpůsobování se bytí, se cykličnosti (plynutí energie, opravdovosti) brání a je schopna na úkor prostředí, skrze vyčerpávání nashromážděných zdrojů v prostředí vymýšlet a hlavně se snažit prodloužit linearitu fyzického těla, jako nejvyšší hodnotu mysli.  Nepřijmout smrt, než jako okamžik ztráty a zániku všeho. Mysl vidí smrt jako konečnost a vymýšlí způsoby, jak během života nebýt živným polem pro jiné organizmy. Aby nebyl ohrožen konečný život fyzického těla. I když ve svých traumatech a strachu přestáváme být životem, odtrženi od prostředí, v emocích mysli, stále jsme pro ostatní jen nahromadění energie a živné pole, pokud netvoříme opravdovost života (nevyzařujeme tu vibraci). Mysl uvěří tomu, že skrze účinné látky, mimo jiné nastřádané (zneužitím) z prostředí, které jsou pro organizmy v určitých dávkách toxické, udržíme své fyzické tělo „zdravé“ a vně bytí, v systému, abychom prodloužili život fyzického těla co nejdéle a oddálily tak smrt. Bez jakéhokoli smyslu vůči životu. Jen ve strachu z představy o konečnu. Každé prostředí směřuje k rovnováze. Tím i stabilitě. Která obsahuje klid a zároveň dynamiku dějů odehrávajících. Je to hra energie. Kterou naše mysl určitě do samého detailu nedokáže domyslet. Ta hra je postavena na bytí a energii jako zdroje a zároveň života. Jakékoli podávání látek může vést ke krátkodobé úlevě a zaléčení, ale rozhodně vede i k rozvážení prostředí (lidského těla). Prostředí pro buňky a organizmy. Naše mysl nás stále vidí odtržené od prostředí, jako bod, který může stát mimo dění, bez propojení s prostředím. Mysl se tedy vidí jako „bůh“, který dokáže nakládat s energiemi. Jako toho nejdůležitějšího. Přitom naše tělo, je stejný vesmír založeny na principu bytí, opravdovosti (láskyplnosti, spolupráce, pomoci), tvoří samostatné prostředí a je závislé na prostředí, ve kterém se vyskytuje. A máme ve vínku, skrze tělo naplnit první dva úkoly a dojít skrze bolest k poznání, uvědomění. Bolest je vzdávání se úmyslu, výhodnosti lpění mysli na jejich představách. Život plyne v bytí, mysl je nástroj a s její pomocí můžeme být vědomi, dojít k poznání. Bytí je láskyplnost, sounáležitost, beze strachu, protože vše tu je, bytí je tu pro pokračování života a skrze sounáležitost i má existence poslouží ostatním, abychom tvořili prostředí, ve kterém může život pokračovat. Bytí nás vede být stále součástí života. Během období od narození až po smrt, kdy je tu duše ve fyzickém těle, prochází naše bytí fázemi, které jsou nutné pro zachování života. Puberta (pudovost proti mysli a systému), „krize středního věku“ (tlak potřeb duše), osvobození (odchod z fyzického těla, uvolnění). Oproti zvířatům, které taky mají k dispozici nástroj mysl, nám, lidským bytostem mysl přerostla přes hlavu: Přestala být našim pomocníkem zejména v krizových situacích, a projevila se druhá stránka, jako vždy, když je něco používáno mimo jeho smysl. Každý nástroj, každá skutečnost má „dvě stránky mince“.  Potřeby použití mysli přirozeně nastávají v bytí během plnění prvních dvou úkolů, kdy má zabezpečit naše přežití. Krátkodobě nás odpojit od prostředí, myslet jen na sebe a tomu „tygrovi“ utéct. Odpojení provádí probíhající emoce. Ta „druhá strana mince“ je, že nás naše mysl uvěznila v představách ega o životě a pomocí emocí, které mysl prožívá v nepravý čas, úmyslně vyvolávaných, nás udržuje v našich představách, odtržených od prostředí. Bez sounáležitosti, potřebné k tvorbě života. A my se na pocitech emocí stáváme závislými. Naše představy v naší mysli o životě jsou postaveny zejména na neodžitých traumatech, ustrnutí v neodžitých momentech. Chceme vidět skrze mysl skutečnost tak, aby nevadila, nerozezvučela naše traumata. Chceme v mysli dělat to, co nám vyvolává emoce. Tedy zvítězit, tvořit „naše“ dobro, řídit, být důležití a cítit uspokojení skrze emoce.  Ustrnutí energie v nás, trauma, je v rozporu s plynutím energie prostředí, která dávno odplynula s momentem, a my přesto, pokud dojde k jejich rezonanci skrze podobnou situaci, začneme v mysli, pomocí emocí reagovat jako tehdy. Tyto pohledy a postoje si naše mysl předává okoukáváním dospělých v dětství, při probouzení mysli v dětství, která začne reagovat na přicházející situace, skrze víru a potřebu tvořit společnost v přesvědčení, že to tak musí být (přežili tak oni, přežiju tak také) a tak utváří naše mysl pospolitost podobného tématu, systém. Systém, ve kterém začne naše mysl bojovat o energii. Odpojena od prostředí, v mysli se zavřeným srdcem, bez možnosti obohacování se energií opravdovosti. Tak se mysl začne vymezovat v systému a hledat výhodnost oproti tomu, co systém nabízí. Nové úhly pohledu, témata, ohrožení, kauzy. Chceme pozornost a energii a zdrojem je jen systém a ti, kdo jsou v systému. Mysl věří, odpojena od bytí, své pravdě a obhajuje svůj postoj jako správný vůči ostatním. Touží prosadit svou pravdu, protože je to výhodné. K získání pozornosti slouží vtažení do hry, kdy jedinec je součástí té hry naplno, vydává proto svou energii. Mysl vtažena do boje o „záchranu“ neumí v ten moment dojít k nadhledu. Pak jedinec, na kterého je toho už moc, odpojen od prostředí se všemi představami o katastrofách hledá únik k nadhledu nejčastěji skrze uvolnění látkami, které jsou systémem dovolené. Anebo ty, co nejsou dovolené a v systému ještě dražší a žádanější ty, co mění vědomí. Fyzickou námahu, sex tedy příjemné emoce…Taková cesta k úlevě je čin a vede mimo jiné k vyčerpání, zároveň tento výdej energie vždy vytváří další řetězec akcí a reakcí, neboť energie plyne, a každá emoce, i ta příjemná se musí odžít a energeticky kompenzovat. Jediná možnost uvolnění směrem k nadhledu, bez výdeje energie, je prostřednictvím dechu, meditací.

Oproti jiným organismům, nám naše mysl vytvořila rozměr pekla, které se odehrává v každé mysli, kdykoli nejdeme v souladu s principem života a bytí. To cítí a používá naše duše, ta zas miluje uvolnění. Nadvláda mysli v životě, je proti životu samotnému, mysl neakceptuje princip života, potřebu prostředí a propojení. Mysl vytváří svůj „malý“ kosmos, který je ale dlouhodobě neudržitelný, neboť je energeticky nedostatečně zdrojovaný a tedy velmi rychle se vyčerpá v konkurenci plynutí ostatních energií okolí našeho vymyšleného kosmu. Během života fyzického těla se projevují jednotlivé úrovně. Úroveň bytí je přítomna neustále, kterou překrývá mysl a využívá pudovost, zejména ostatních ve svůj prospěch. Mysl v tom cítí zranitelnost a tak následně svoji pudovost skrývá ostatním. K úlevě potřebujeme být v nadhledu, vědomí. Abychom dokázali životem plnit poslání a jeho smysl. Stejně tak i na běžné úrovní každodenního života potřebujeme odstup, nadhled v situacích, abychom pak dokázali být přítomni a mysl nás neudržovala v neustálém tlaku, neodžité a uvězněné energie v nás.